Změny v systému odměňování zaměstnanců ve veřejných službách a správě
Změny v systému odměňování zaměstnanců ve veřejných službách a správě
Mnou popisovaný příběh „Unikátní zpověď....“ , není jenom osobním příběhem, je odrazem obrazu naší dnešní společnosti, který nevyznívá v její prospěch, ale spíše naopak. Dokladuje, že jsme se nedokázali, ani po 21 letech, vyrovnat s pozůstatky totalitního režimu a dalších nešvarů přímo s ním souvisejících, mezi které bezesporu patří „klientelismus“ a „korupce“.
O to víc, každého člověka překvapí snaha, pro výše uváděné jevy, vytvářet další prostor a možnosti. Jinak ani nelze nazvat návrh a snahu MPSV, kterou vyvíjí v oblasti změn dotýkající se odměňování pracovníků ve veřejných službách a správě. Uváděný návrh, podle kterého by podíl tarifní složky výrazně klesl a byl dán prostor pro navýšení osobního příplatku – nepovede k motivaci, nebo ke zkvalitnění práce, ale zcela jednoznačně ke korupci, klientelismu a politizaci veřejné správy. Odměna za vykonanou práci musí mít svá nezměnitelná pravidla, jinak jsou zaměstnanci vydáni do rukou svých nadřízených a to je dle mého názoru nepřijatelné řešení pro všechny. Důvodů pro neschválení uváděného návrhu by se našlo hned několik. Jak a kdo bude určovat "nástupní plat" do zaměstnání, jehož písemnou formu musí každý obdržet při svém nástupu a kde v tzv. "platovém výměru" je uváděn jeho tarif a případné další možné ohodnocení, podle druhu práce, např. zvlášní příplatek, osobní příplatek apod. Podle čeho bude v takovémto případě určován osobní příplatek? Podle vzhledu, nebo jeho doporučení , které nemusí být odpovídající? Další důvod - bude možné osobní příplatek měnit, odejmout? Pokud by navrhovaná změna měla splňovat onu proklamovanou "motivaci", pak by to tak mělo být. Dokáže si někdo z vás něco takového představit v reálu? Co nastane? Jaké to bude mít následky? Odměna za práci se bude odvíjet od nálady jednotlivých nadřízených, od rozdílných názorů na řešení problémů, situací, plnění úkolů - přičemž nemusí být vždy pravda na straně nadřízeného, od osobních zájmů nadřízeného, soukromých problémů, případných žádostí jiných osob na změnu ohodnocení některého ze zaměstnanců apod. Něco takového přece nemůže nikdo připustit , ani schálit. Odměna za práci nemůže záviset na subjektivním názoru , hodnocení a rozhodnutí jednotlivce. Přiznejme si, kolik lidí je schopno druhého ohodnotit, právě na základě odvedené práce, nebo jeho chování a jednání a nepřihlíží k dalším skutečnostem jako jsou např. další případné známosti a kontakty; atraktivní vzhled; lepší společenské postavení partnera hodnotící osoby apod. Pokud vykonávají dva, nebo více lidí, stejnou práci, musí jim příslušet i stejný plat. V tomto směru nemůže být bráno v úvahu jiné měřítko. Pokud někdo chce odlišit dobrou x špatnou, nebo chcete-li kvalitní x nekvalitní práci, musí pro toto odlišení stanovit jasná a nezměnitelná kritéria, která se stanou "psanou a závaznou normou" pro všechny druhy profesí. Nic takového ale neexistuje. Pochybujete-li o mých tvrzeních, přečtěte si III. část mého příběhu, ve kterém uvádím, že mi byl neprávem odebrán osobní příplatek a nepřiznána žádná odměna za rok 2009 ne proto, že bych odváděla nekvalitní práci, ale naopak. Skutečnost, že jsem se k dnešnímu dni nedočkala spravedlnosti, by měla být varování pro MPSV k zavedení uvedené změny. Pokud se tak přesto stane, doporučuji zavést úřad, který bude případy „nespravedlivého odměňování“ za práci, řešit. Dle mého názoru, soudy nebudou stíhat řešit navýšení počtu obdobných případů. Nejde tedy zcela určitě, v uvedeném případě, o zkvalitnění efektivity v řízení lidských zdrojů, ale vnesení chaosu a nepřehlednosti do odměňování zaměstnanců ve veřejné službě a správě, která nepřinese nic jiného, než další „zbytečnou“ vlnu nespokojenosti, která zvýší ,již tak velké, napětí ve společnosti a zesílí odpor k prováděným reformám.
Pokud jde o návrh na zavedení tzv. „smluvních platů“, souhlasila bych s ním u skutečně špičkových odborníků v jednotlivých profesích např. u lékařů, u výzkumných pracovníků apod. Ale i u těchto platů musí být stanoven jasně – okruh odborníků, na které by se vztahoval, a nezměnitelný systém pro jeho dosažení, který by nešlo žádnými pochybnými argumenty obejít. Společnost by tak mohla odměnit špičkové lékaře, ekonomy, výzkumné pracovníky, kteří odvádějí svoji práci na vysoké a kvalitní úrovni a jsou uznávanými odborníky nejen u nás, ale i ve světě. Pokud by se smluvní platy měly stát běžnou praxí v odměňování zaměstnanců ve státní a veřejné správě – zcela určitě povedou k demotivaci zaměstnanců, diskriminaci a destabilizaci pracovních kolektivů a to proto, že určení „smluvního platu“, stejně tak jako „odměny za stejný druh vykonané práce“ nemůže být výsledkem „subjektivního názoru , hodnocení a rozhodnutí jednotlivce“, jak jsem výše uvedla, musí mít svá pravidla, zavedený systém , podle kterého bude možné uvedené "odměny za práci" stanovit.
Je potřeba si uvědomit, že otázka "odměny za práci" je citlivou a důležitou otázkou pro všechny občany, proto musí být upravena zákonem. Není v tomto případě na místě stavět se do pozice "neustoupíme", je potřeba vyhodnotit všechny argumenty "pro" a "proti" a rozhodnout s plnou odpovědností vůči všem zúčastněným. Uváděný návrh má víc "proti", než "pro" a znamená skutečnou destrukci celého nynějšího systému odměňování. Pokud dojde k jeho schválení, půjde o rozhodnutí směřující proti společnosti. Jednotlivcům, úzkému okruhu lidí, bude dána do rukou moc, která ve většině případů, ne-li ve všech, nebude využita ke zkvalitnění práce, její efektivity a posunu společnosti kupředu, ale bude legálně zneužívána.
Myslím si, že lidé jsou ochotni se uskromnit, jsou tomu nakloněni, neboť nechtějí zvyšovat zadlužení našeho státu. Celková nespokojenost lidí plyne ze skutečnosti, že vláda, která se nazývá „vládou rozpočtové odpovědnosti“ neměří všem stejně. Chce, aby se šetřilo, ale větší tíha šetření má dopadnou na samotné občany. Proč? Argumenty obyčejných lidí, kteří tvrdí, že uvedené zadlužení nezpůsobili, jsou oprávněné. Proč mají nést větší tíhu oni? Pokud tuto skutečnost členové vlády nechtějí slyšet a neberou ji na zřetel, není to dobré a lidé v takovém jednání spatřují určitou dávku neférového jednání. Ve svém příběhu konstatuji důležitost "osoního příkladu" ve výchově. Jeho důležitost je nutná, ale přímo nezbytná v manažerské činnosti. Pokud chcete lidi přesvědčit, že úspory jsou nezbytné a nutné - snížení platů, pokud k němu má dojít, musí být u všech stejné – a to ať jde o prezidenta, ústavní činitele, soudce, státní zástupce, zaměstnance veřejné sféry a správy apod. To je cesta, která vede k důvěře lidí ve vládu a k vládou prováděným reformám.
ES